Pasažérka je posledním nedokončeným dílem Andrzeje Munka, který zahynul při automobilovém neštěstí 20. Září 1961.
Na palubě lodi, plující z Kanady do Hamburku, cestuje profesor se svojí ženou Lízou, bývalou esesačkou. Líza svou minulost pře mužem zatajila, ale minulost se přihlásí ke slovu ve chvíli, kdy na loď nastupuje pasažérka, podobná Martě, vězeňkyni z koncentračního tábora. Líza ji nenáviděla. Týrala ji. Ne fyzicky; krutěji; chtěla ji zlomit morálně. Před zraky Lízy vystupují jednotlivé epizody z koncentračního tábora. Ze strachu před skandálem se Líza přiznává svému muži. Snaží se před ním omluvit - dělala jen to, co musela. Ale její vlastní vzpomínky ji usvědčují; z těch je složena její skutečná minulost. Muž chce,aby v nejbližším přístavu vystoupila. Ale když opouští loď pasažérka, a nebezpečí skandálu je zažehnáno, pokračují společně v cestě.
Film byl vyznamenán cenou FIPRESCI na XVII. MFF v Cannes 1964 a na XV. FFP byl poctěn "za nevšední přístup k tematice nacistických zločinů, vyznačující se hlubokou analýzou psychologie viníků a jejich svědomí" Hlavní cenou a cenou Svazu protifašistických bojovníků.
Andrzej Munk o filmu Pasažérka
Jaké je hlavní téma mého filmu? Zasahuje do let války a okupace, ale odehrává se v současnosti. Akce se odvíjí jakoby ve dvou vrstvách- současné na palubě luxusní lodi a před dvaceti lety v době okupace. Jaké jsou hlavní problémy mého filmu? Problém odpovědnosti, svědomí a vytrvalosti člověka až do konce.Je tu ještě problém Němky, která vězněnou ženu netýrala, ale snažila se jí zlomit morálně tím, že jí nabízela místo privilegovaného vězně. Němka věděla, že dívka má v koncentračním táboře snoubence. I odtud ji chtěla zničit. Retrospektivní děj, vzpomínky Lízy, se odehrává v Osvětimi?Osvětim ukazuje ve filmu dvěma filtry: z perspektivy dvaceti let a ? viděný očima Němky ? esesmanky. Její vztah je chladný, svědomí klidné? Nechtěl jsem vytvořit dokumentárně realistický obraz osvětimského tábora. Není to možné. Kdybych chtěl formou dokumentu rekonstruovaného podle zdejších protokolů natočit jen jeden den života v táboře, pokládal by to divák za nemožné. Nevěřil by. Lidský rozum a cit by se bránil uvěřit tomu nepřetržitému týrání, bití a vraždění. Vyhýbáme se všem drastickým scénám. Necháváme je ve stínu. Například ukazujeme blok smrti těsně před popravou. Pustým dvorem vjíždí černý vůz. Esesman nabíjí pušky, V chodbě stojí nazí lidé, někteří se ještě svlékají. Potom se vracíme ne tentýž dvůr už po popravě. Vidíme malý vozík naplněný šaty vězňů a velký černý vůz. Domýšlíme se, že jsou v něm popravení. Kápo polévá hadicí stěnu, před kterou se pravděpodobně odbyla poprava a druhé kápo hrabe trávník. Nebyla slyšet dokonce ani ozvěna výstřelu. Postava pasažérky je jen katalyzátorem, který u esesmanky vyvolává krizi. V podstatě není vůbec jisté, jestli je pasažérka skutečně Marta- vězeňkyně z koncentračního tábora. A také to není vůbec důležité. Chci aby v ohnisku divákova zájmu byla esesačka.Ona nechce přiznat svou vinu. Ospravedlňuje se před mužem, před sebou, před divákem, tak je koncipováno všechno co říká. Ale obraz všechno vyvrací. Musí ji v očích diváka usvědčit. Profesor je typický oportunista. Samí zlí lidé, že? Ale negace zla odporuje dobru. Film může ukazovat zlo. Podle mého názoru nemusí mít nutně pozitivního hrdinu. Především tu jde o autora, ten se musí v negaci zla srozumitelně vyjádřit.
Režisér Lesiewicz o dokončení filmu Pasažérka:
Ve filmu není jediný záběr, který nenatočil Munk. Před smrtí nafilmoval skoro celou osvětimskou část filmu- 95 procent retrospektivy. Jak víme, osvětimská část měla být pouze záminkou k rozehrání současného děje, obsahujícího nejdůležitější myšlenky. Z toho zůstalo sotva několik scén. Pokud jde o obsah, je to materiál bohatý, ale je z něj jen málo záběrů, a ty ještě na sebe nenavazují. Vycházel jsem pouze z toho, co natočil Munk. Když jsem pročítal jeho scénář, na kterém spolupracovala Zofia Posmiszová, když jsem si několikrát prohlídl materiál, napadlo mě, jak je smontovat. Ale mám na to právo? Vím přece s jakou volností nakládal Munk se svým materiálem. Možná, že on by jej jinak usměrnil po dramaturgické stránce, jinak by rozložil akcenty. Nevím. Nikdy jsem necítil takovou zodpovědnost, nikdy jsem se tak nebál výsledku, i když se zde vlastně dá mluvit jen o "organizování" materiálu. Hlavní myšlenka mé práce spočívala v tom, zůstat věrný autorovu záměru. Ale i to vyvolalo tolik složitých problémů, že ještě dnes, po dokončení Pasažérky, nutí mě ten materiál stále k přemýšlení, jestli to, co jsem udělal, je správné. Andrzej Munk Byl bezesporu vyhraněnou individualitou, a tak talentovaných tvůrců je málo. Ale vycítí divák z tohoto filmu jeho charakteristický styl? Jeho směřování? Najdou zde něco z něj lidé, kteří se o Munkovu tvorbu zajímají? Pochopitelně pozorovat Pasažérku podle jejího dnešního tvaru by znamenalo zbanalizování obsahu i problematiky tohoto filmu. Myslí, že jeho význam je v jakési atmosféře, že zhlédnutí filmu vyvolá tutéž koncentraci jaká byla během práce.
